Neadventní rozjímání

Už brzy se rozsvítí první svíčka na adventním věnci. Křesťanský čas rozjímání však u nás už léta nahrazuje nákupní běsnění. Dopředu stěží vyčíslit, kolik přitom domácnosti utratí. Miliardy určitě. Z úspor ty peníze pocházejí spíše výjimečně. Kde se berou? Tak, jako v průběhu celého roku, před Vánocemi však obzvláště, ze spotřebitelských úvěrů a půjček.

V porovnání se starou Evropou jsme prý stále břídilové. Říkají, že v Čechách, Maďarsku a Polsku je dluhová zátěž kalkulována kolem devatenácti miliard euro. Naproti tomu tradiční eurozóna je zatížena již nyní celkovou dluhovou částkou osmiset miliard. Možné to je, ale to mě nepálí tak, jako fakt, že české domácnosti už dluží bankám a finančním institucím zhruba 660 miliard korun. Jednoduché počty pak vyvodí, že já, vy, zkrátka každý, včetně batolete i už nemohoucího kmeta, dluží zhruba šedesát šest tisíc. A šíleně zní i ověřitelný fakt, že zadlužování domácností letos roste každý měsíc dvakrát rychleji, než objem vkladů a že stále více domácností má se splácením problém.

Nevím jak vám, ale mě to docela vadí. Omračující je pro mě ovšem i další číslo. Jen od počátku letošního roku bylo nařízeno 300 tisíc exekucí. A tak se pro sebe ptám: Jaký bude jejich nárůst po letošních Vánocích a poté, co na většinu domácností dopadne s novým rokem tak hloupě zkumulovaný růst cen? Raději hádat nebudu.

Jedno je mi ale jasné. Jsem naivní. Ve chvíli, kdy rostoucí spotřeba ze značné části popohání naši ekonomiku a kdy ve světě orientovaném právě na ni, myslím na ty, kteří kvůli tomu, že se chtějí stůj co stůj zařadit po boku mediokracií zmanipulovaného většinového proudu, vlezou do dluhové pasti. Proboha, proč to ti všichni rozumní lidé dělají? Rozumní? Po drobné analýze jsem s notnou dávkou hrůzy dospěl k faktu, že ona slepota, s jakou někteří lezou do "oprátek" nemá naprosto nic společného s jejich vzděláním ani nesouvisí s jejich současnými, či minulými příjmy. A dokonce, což je mnohdy daleko osobně tragičtější a ze systémového hlediska závažnější, ani s jejich příjmy budoucími nebo více či méně jistými. Prostě mi vychází, že pro někoho je zkrátka dovolená v Karibiku, nové auto, či kožich nebo nová televize právě teď a hned hodnotnější, než obyčejná rodinná soudržnost a radost z přítomnosti blízkých.

Podle jedné, velmi učeně se tvářící definice, předlužení nesplnění platebních povinností dlužníka spěje k jeho ekonomické a psychosociální destabilizaci. Krásné a jak vědecké, co říkáte? Když si však za těmi slovy představíte konkrétní osudy zcela konkrétních lidí, už to asi tak hezké nebude, že?

Vím, naši předci říkávali, že každý svého štěstí strůjcem a našli se i tací furianti, co radívali, že jedním "pozadím" několik židlí neobsadíš. Škoda jen, že tihle rádci nežili v době všude přítomné reklamy a ve společnosti, kde se člověk, který se neklaní bohu konzumu, označuje přinejmenším shovívavým přívlastkem podivný.

A jsem tam, kde jsem být nechtěl! Mentorování mi je protivné. Ale co mohu dělat, když mi ta adventní svíčka před očima plápolá a nutí k zamyšlení? Jistě. Slyším dobře. No ano, ano, bez peněz do hospody nelez! Jo, vím, že za nenasytnost se vždycky platí! Stačí, komu není rady tomu není pomoci znám také. Zvoní tohle ovšem i v uších těch, kterým hrozí, že jim v příštím roce na dveře zaklepe exekutor? Nevím, nezbývá, než si přát, aby se ten zvoneček u nich rozezvučel včas.