Kdo mě zná, ví, že nerad mluvím do větru. Jako člověk i jako politik. A k napsání této úvahy, či komentáře mne vedlo i to, že z titulu své funkce a i ze zkušeností nabytých v čase našeho předsednictví EU, jsem o politice vedené na mezinárodním poli ledacos pochytil. Především to, že v ní platí přísná pravidla, vždycky v ní jde o umění možného, nic v ní není zadarmo a, co je nejdůležitější, že nikdy není naivní.
Co z toho pohledu soudit o dopise prezidentu Obamovi, pod který se podepsali také čtyři naši významní spoluobčané? Možná vás to překvapí, ale ani jako přesvědčený sociální demokrat toho nevyužiji ke stavění paralel mezi tolik kritizovanou legitimitou jednání Jiřího Paroubka s Vladimírem Putinem a touto „osobní“ iniciativou několika mužů s politickým renomé.
Nemohu si však odpustit poznámku, že obsah otevřeného listu působí dětinsky a snad každého napadne, že naivnější supliku už dávno nečetl. To mne zaráží. Některé ze signatářů znám osobně a jejich rozhledu i zkušeností si vážím. Dopis na mne totiž působí jako jakési hysterické malování čerta na zeď, když autoři ignorují současnou realitu světa s jeho hlavními problémy (například světovou ekonomickou krizi) a staví středoevropský region do centra vesmíru. Co hůř - snaží se přitom vzbudit dojem jakéhosi předvečera další studené války.
Tomu odpovídá i jejich hodnocení Ruska coby země, která se „snaží realizovat agendu 19.století prostřednictvím taktiky a metod ze století jednadvacátého“. To víc než o pravdivém odrazu současné politiky Kremlu, vypovídá o skutečnosti, že sami signatáři uvízli kdesi v nepřátelskými ideologiemi prosycených padesátých letech století minulého.
Nechci se pouštět do sáhodlouhých komentářů dlouhého textu, byť by si některé pasáže dopisu obšírnější komentář zasloužily. Třeba takový požadavek, že si Amerika musí „uvědomit svoje postavení světové mocnosti a musí plánovat svoji plnou angažovanost v Evropě“, je pokusem o diktát do zahraniční politiky jiné země a navíc svědčí o naprostém nepochopení signatářů momentálně skutečného rozložení sil ve světě.
Je tu i až sektářsky znějící pasáž o úvaze „vytvoření Řádu dědictví pro mladé politické představitele“. To má být co? Podle autorů textu „by měl být vytvořen nový program, jehož cílem by bylo identifikovat ty mladé vedoucí představitele na obou stranách Atlantiku, kteří budou schopni nést dál transatlantický projekt, jemuž jsme ve středovýchodní Evropě věnovali dvacet let.“ S trochou nadsázky – zajímalo by mne, zda se v tom programu počítá i s panem Obamou ...? Protože on, jak si ostatně autoři sami „stěžují“, patří k těm americkým činitelům, kteří „nyní dospěli k závěru, že náš region je už navždy napraven a že si mohou „odškrtnout kolonku“ a přejít k jiným, naléhavějším strategickým otázkám.“
Všimněte si, že jsem se vyhnul tématu protiraketové obrany a s ní spojené otázce radaru u nás. Jenže proč opakovat, co jsem i já řekl nejednou? Signatáři tím, že mimo jiné napsali, že „zrušení systému protiraketové obrany či příliš velké angažmá Ruska na tomto programu bez konzultace Polska či České republiky, může ochromit důvěryhodnost Spojených států v celém středoevropském a východoevropském regionu“, dali jasně najevo, že mínění sedmdesáti procent obyvatel země, kde i oni jsou doma, pro ně nic neznamená.
Možná, že signatáři dopisu nakonec tak naivní nejsou. Pravděpodobně dobře vědí, že současný americký prezident a jeho administrativa se jeho obsahem řídit nebude. Budou se jím však možná zabývat jiní a je nasnadě, že se dopis stane vítanou „palicí“ v rukou těch politických, vojenských, či podnikatelských kruhů v USA, jimž je nový Obamův pohled na svět cizí.
