O jednom pnutí

Rozděl a panuj. Dávnověká poučka je znovu oprášena. Jednota společnosti prý není třeba, nejlepší je postavit jedny proti druhým. Když už přestávalo stačit rozdělení na levicově a konzervativně orientované, bylo nutné přitvrdit. Očividným se to stalo poté, co se ČSSD stala cílem vajíčkového vrhačství. Původní recesi, možná i osobní averzi, vůči Jiřímu Paroubkovi, někteří analytici povýšili na mezigenerační střet s dělící čarou mezi mladými a dříve narozenými. Neopomněli přitom zdůrazňovat, že mládí fandí pravici, zatímco levicové názory patří těm starým.

Média se tohoto nového dělení rychle a ráda chytla. Dokonce přispěchala s termínem mezigenerační pnutí. Dá se to pochopit. Napříč mediálním spektrem žijí vydavatelé pod diktátem inzerentů. Cílovou skupinou nabízených výrobků, či služeb je především mladý a velmi úspěšný člověk. Podstatné není, že mladých a velmi úspěšných lidí ve společnosti zase tolik není. Podstatné je, že se v ní podporuje přesvědčení, že velmi úspěšným se může stát každý a to nejlépe tak, že se bude alespoň vnějškem těm úspěšným a stylu jejich života podobat.
Tomu rozumím. Právě tohle je možná jedním z hnacích motorů chodu konzumní společnosti, postavené na rostoucí spotřebě. Nejsem škarohlíd, ale současná krize s tím tak trochu a vůbec ne jemně zacloumala. Moudří už vědí, ostatním to dojde později. Je nicméně nepopiratelným faktem, že drtivá většina nerealistických osobních očekávání zůstane nenaplněna. Tak to už prostě chodí a dnešní svět je právě o tom. Netvrdím přitom, že mezigenerační pnutí je v naší společnosti čímsi novým. Názorový střet mladých a starších provází lidstvo od nepaměti. Historie je takových střetů plná a každý by mohl vysypat z rukávu hned několik příkladů.
Co s tím? Kardinální otázka a správná odpověď za milión. Především – „problém“ se týká obou stran pomyslné barikády. Tady mentorování určitě nepomůže. Rovněž objasňování se míjí účinkem, protože pomůže jen hrstce těch, co chtějí naslouchat, zatímco většina se chce bavit, anebo se na druhé straně pro starosti všedního dne nechce zabývat „zbytečnostmi, či tím, co je dáno“.
Pravda rovněž je, že se nám při mezigeneračním hodnocení nechce nahlížet pohledem těch druhých. Snaha vzájemně pochopit vlastní pozici pak mnohým z nás chybí úplně. Osobně si myslím, že mezigenerační příkopy, vyjma excesů, zase tak hluboké nejsou.
Mohl bych si povzdechnout, zda Hřebejkovo Musíme si pomáhat nepatří jen názvu onoho filmu. Někdy mi to tak připadá. Mám za to, že je to škoda. Nebýt sobec a vzájemně si pomáhat by totiž mělo patřit k elementárním lidským vlastnostem. Nebo se mýlím?