Stálí návštěvníci tohoto blogu si toho dozajista všimli. Na čas jsem se odmlčel. Vysvětlení je prozaické. Málo času. Nejen česká vláda plnila povinnosti, plynoucí z našeho předsednictví Evropě. Tak, jako v posledních měsících a týdnech jsem se nenacestoval už dlouho. Naposledy o prodlouženém víkendu, kdy jsem pro prezidentovo zaneprázdnění a proto, že se u nás právě střídali premiéři, odjel reprezentovat republiku při inauguraci nového jihoafrického prezidenta.
Závidět není na těchto cestách co. Dlouhé přelety, hotelové pokoje, časově omezená jednání v kongresových sálech a kancelářích politiků různých úrovní. Nasát skutečný život, který probíhá za okny jednacích síní v podstatě není kdy. A přesto se po mnoha návratech zdá, že u nás doma žijeme problémy, prezentovaná médii coby osudové, byť v porovnání s chodem světa jen kousek za našimi hranicemi velmi rychle chřadnou na úbytě.
Příkladů je řada. Nejnovější. Kontroverzní výtvarník demontuje v Bruselu svou ještě kontroverznější obří plastiku. Prý ji stvořil pro Topolánkovu, nikoliv Fišerovu vládu. Měl jsem za to, že dílo mělo reprezentovat naši republiku. Asi jsem si jen něco nalhával. S onou ostudou přepřáhnutí vládního spřežení se to má podobně. Ani na minutu nepochybuji o tom, že nové vládní seskupení dokáže nahradit předchůdce i v jejich evropských rolích. Stále dokola opakované stesky nad neseriózností vyslovení nedůvěry bývalé vládě v takový čas nemá s evropskou, nedejbože světovou realitou nemá co dělat. S čím má co dělat, je spíše sílící předvolební kampaň. Proč se to takto otevřeně nepředloží nevím. K čemu to lhaní a nalhávání o celoevropské ostudě, za kterou, kdo jiný, nesou prý vinu sociální demokraté a prezident návdavkem. Marně jsem hledal komentáře, ve kterých by byla byť jen malá zmínka třeba o tom, že reprezentuji-li Evropu, neznamená to, že doma se mohu chovat arogantně a přezíravě a že mi takové chování projde. Místo těchto úvah je nám ještě dnes nalháváno, že v zájmu řízení Evropy se mělo nad domácími vládními kroky přivřít ne jedno, ale hned obě oči.
Také jsou za námi významné májové dny. Už pár let po sobě se účastním oficialit s nimi spojených. Pozoruji, jak rok od roku klesá počet obyčejných lidí, kteří se vzpomínkových akcí účastní. Je to jejich chyba? Není. Vůbec se jim nedivím. Historii spojenou s koncem války v našich zemích se nám politikům, ale především médiím za posledních pár let podařilo natolik zamotat, že lidé pomalu nevědí, co a proč by měli slavit. Zavedli jsme oslavy konce války, jenže ta u nás prokazatelně pokračovala i po 8.květnu a i po tomto datu umírali lidé. Podařilo se téměř zamlčet fakt, že podstatnou část naší země osvobodila Rudá armáda, stejně tak dobře, jako skutečnost, že i v té Plzni za svobodu padli především čeští povstalci, kteří Američanům umožnili vstoupit do už v podstatě osvobozeného města, řízeného českým revolučním výborem. Zkrátka se mi nelíbí takovéto nalhávání, ba i přímé lhaní. Není výrazem dneška. Bylo tu už i v minulosti, ale nikdy nic dobrého nepřineslo.
Ještě jeden fakt mne dneska zaujal. Tažení předních umělců proti bulváru. Osobně jsem hlasoval pro zákon, jemuž se říká náhubkový. Opravdu si myslím, že by do médií neměly pronikat věci z nedošetřených kauz. Navíc jsem přesvědčen, že by média, hovoří-li o právu na informovanost, měla přece jen nést za obsah svých informací odpovědnost. Protestující umělci, když hovoří, že bulvár u nás otevřeně lže a že si vymýšlí, mne jen utvrzuje v myšlence, že zdaleka ne vždy přináší zcela pravdivé informace ani tzv. seriózní tisk. Ale jsem pro diskusi, možná i pro novelu daného zákona. Jsem pro absolutní svobodu tisku za předpokladu, že tu tíhu média sama unesou. Co tím myslím? Prostou a obyčejnou odpovědnost za to, že nebudu publikovanými informacemi veřejnosti něco nalhávat, či ji přímo lhát! Jak prosté.
