Určitě jste zaznamenali, že se společenská situace u nás začíná razantním způsobem měnit. Důvěra v politiky a politiku dlouhodobě klesá. To není nic nového. Také důvěra v Poslaneckou sněmovnu, kterou vedu, padá a snad ne moji vinou. Opravdu alarmující ale je, že poslední průzkumy ukazují, že na historické minimum klesla i spokojenost spoluobčanů se situací v naší republice a směřováním země. Bezmála polovina lidí, celých 46 procent, si myslí, že se situace v zemi nevyvíjí správným směrem. Se směřováním České republiky je spokojeno pouze 14 procent občanů. Lidé také naznačili, že mnohem více než ústavní krize je trápí dopady krize hospodářské.
Vnímám to jako důležitá a závažná sdělení. Zcela chápu, že veřejnost je unavena žabomyšími válkami na politické scéně. Nevěří, že se „někdo“ o jejich současné postavení, klesající životní úroveň, padající sociální jistoty a životní perspektivy doopravdy zajímá.
Nikdo mi nemůže upřít, že kriticky ke stavu, který panuje v české politice se vyjadřuji již dlouhodobě. Proto znechucení veřejnosti rozumím. Čemu ale v publikovaném průzkumu nerozumím je deklarovaná velká nespokojenost se směřováním země. Chybí mi totiž upřesnění, co se tím myslí. Je to pouze kritika všeobecně panující „blbé nálady“, prohlubující se na síle nabývající hospodářskou krizí? Anebo je v tom něco víc? A je-li, pak co?
Jako politik, ale především občan bych odpověď na tyto otázky rád znal. Nepatřím totiž k těm, co hlásají – Následujte mě, neptejte se kam! Zároveň mi je ale i cizí populistické – Kam většina, tam i já!
Vím ale jedno. Lidé chtějí změnu. Dokážeme ji nabídnout? A kdo a jaký přinese recept? A jaká cesta k té změně povede a co přinese? Určitě existují i další otázky. Ty bych ale jako volič politikům za půl roku před volbami kladl já.
